Standardní léčba chronické infekce virem hepatitidy C
Standardní léčebný postup u chronické infekce virem hepatitidy C (HCV) představuje kombinovaná protivirová farmakoterapie. U pacientů s konečným stadiem jaterního onemocnění je léčbou volby transplantace jater. V každém případě je však léčbu nutné volit individuálně s ohledem na stadium jaterního poškození a přítomné komorbidity.
Indikace a cíle terapie
Terapii by měli podstoupit všichni dosud neléčení nebo v minulosti neúspěšně léčení pacienti s chronickou HCV, kteří léčeni být chtějí a u nichž není léčba kontraindikovaná. Indikovaná je zejména u osob s pokročilou fibrózou jaterní tkáně, v případě minimálních fibrotických změn lze léčbu odložit, vždy však se souhlasem pacienta. Terapeutický režim založený na pegylovaném interferonu a ribavirinu by měl být absolutně kontraindikován u osob s nekontrolovanou depresí či jiným nestabilním psychiatrickým onemocněním, epilepsií, s nekontrolovaným autoimunitním onemocněním štítné žlázy nebo sítnice, s dekompenzovanou jaterní cirhózou, u osob po orgánových transplantacích (kromě transplantace jater) a u těhotných žen.
Cílem léčby je zabránit rozvoji jaterních i mimojaterních komplikací. Hlavním kritériem úspěchu terapie je dosažení setrvalé virologické odpovědi (sustained virological response [SVR]). Setrvalé virologické odpovědi je dosaženo, pokud je PCR detekce HCV RNA s detekčním limitem <15 IU/ml negativní, a to ve 12. (SVR12) nebo ve 24. (SVR24) týdnu po skončení terapie. U těchto osob dochází k významnému snížení jaterní morbidity i mortality. Je však zapotřebí zdůraznit, že i v případě dosažení setrvalé virologické odpovědi trvá riziko rozvoje hepatocelulárního karcinomu, i když je minimální.
Možnosti farmakoterapie
Velká část léčebných režimů je založena na podávání pegylovaného interferonu a ribavirinu v kombinaci s dalšími léky. Účinnost pegylovaného interferonu a ribavirinu je přitom 40–60 % u genotypu 1 a kolem 80 % u genotypů 2 a 3. V kombinační terapii se dále využívá boceprevir, sofosbuvir, simeprevir, daclatasvir a telaprevir. V současné době je pro pacienty s chronickou hepatitidou C dostupná celá řada léčebných kombinací těchto léků. Indikace jednotlivých léčebných variant je závislá na genotypu HCV, případně i subtypu HCV, stupni pokročilosti jaterního postižení, výsledku předchozí léčby a výsledku detekce substitučních mutací virového genomu vedoucích k virologické rezistenci na některá známá přímo působící virostatika.
Monitorování účinnosti terapie
Monitorování účinnosti terapie je založeno na opakovaném sledování sérových hladin HCV RNA. Za standardní citlivost se v současnosti považuje detekční limit < 15 IU/ml. Důležité je, aby u jednoho pacienta byla využívána stále stejná metoda stanovení, ideálně prováděná stejnou laboratoří. Pro účely monitorování účinnosti léčby je třeba respektovat definované časové body, kdy je vyšetření HCV RNA indikováno. Ty se mohou u jednotlivých léčebných variant lišit. Jsou však určeny tak, aby znalost HCV RNA v daném okamžiku měla vliv na předepsaný léčebný režim.
Transplantace jater
Transplantace jater je metodou volby u pacientů s konečnou fází jaterního onemocnění. U pacientů čekajících na transplantaci jater je jednoznačně indikovaná protivirová léčba. Pokud není nasazena protivirová terapie, tak prakticky ve 100 % případů dochází k rekurenci HCV reinfekcí štěpu. K tomuto jevu nedochází pouze v případech, kdy HCV RNA nelze detekovat alespoň 30 dnů před provedením transplantace.
(holi)
Zdroj:
Urbánek P., Husa P., Šperl J. et al. Standardní diagnostický a terapeutický postup chronické infekce virem hepatitidy C (HCV). Listopad 2014.
