Genotypy viru hepatitidy C
Hepatitida C je infekční onemocnění, které je způsobeno virem hepatitidy C (HCV). Jedná se o malý jednořetězcový RNA virus z čeledi Flaviviridae, který se přenáší primárně krví. Onemocnění postihuje především játra, dlouhodobý průběh může vést k rozvoji cirhózy jater a dalších komplikací. Na světě žije odhadem 130–170 miliónů osob infikovaných HCV, každý rok se jí navíc nakazí další 3–4 milióny osob a více než 500 000 lidí zemře na onemocnění s ní související. Standardem léčby byly až donedávna pegylovaný interferon a ribavirin, v poslední době jsou stále častěji užívána i přímo působící antivirotika. Vakcína proti HCV neexistuje.
Klasifikace viru hepatitidy C
HCV začali vědci zkoumat v 70. letech 20. století a jeho existenci potvrdili v roce 1989. Cílem detailního studia viru byl vývoj univerzální vakcíny, který je nicméně do dneška znemožňován velkou heterogenitou viru. RNA viry obecně postrádají kontrolu procesu replikace, což vede k prakticky neustálé mutagenezi, nejčastěji v oblasti blízko N-konce proteinu E2. Mutace v proteinech kapsidy viru pak mají za následek to, že virus uniká detekci imunitního systému, a nedochází tak k jeho eliminaci, takže u velké části nemocných s HCV přejde infekce do chronického stadia. Po přečtení celého genomu HCV Chooem a kolegy v roce 1991 byly popsány různé subtypy tohoto viru, které se od sebe mohou lišit až 33 % genomu. Byl proto navržen systém klasifikace různých typů HCV, a to podle pořadí jejich objevení.
K určení genotypu HCV je možno využít celou řadu metod, většinou založených na analýze vzorků pomocí polymerázové řetězové reakce, což je metoda drahá a časově náročná. Problémem je i nedostatečná standardizace tohoto vyšetření. Již se ale objevují i zprávy o genotypově specifických protilátkách, které by bylo možné ke genotypizaci využít v budoucnu. Základním cílem genotypizace je s ohledem na výsledky léčby odlišit pacienty s genotypem 1 od těch s jinými genotypy.
Genotypy viru hepatitidy C
Zatím je známo 11 genotypů HCV, označovaných čísly 1–11, u kterých se dále rozlišují různé subtypy, popisované malými písmeny a, b, c atd. Někdy se uvádí, že genotypy 7–11 jsou jen subtypy genotypu 6. Genotypy 1–3 se vyskytují celosvětově, nejčastěji jejich subtypy 1a a 1b, které odpovídají za téměř 60 % všech infekcí. Nejčastější jsou v severní Evropě, Severní Americe, v jižní a východní Evropě a Japonsku. Genotyp 2 se vyskytuje o něco méně, jeho subtyp 2c převládá hlavně v severní Itálii. Genotyp 3 je endemický v jihovýchodní Asii, jeho subtyp 3a se ale velmi často vyskytuje mezi narkomany i v Evropě a USA. Genotyp 4 je nalézán prakticky výhradně na Středním východě, v Egyptě a ve střední Africe. Genotyp 5 je typický pro oblast jižní Afriky, genotypy 6–11 se vyskytují v Asii, přičemž genotypy 10 a 11 převážně v Indonésii.
Praktický význam jednotlivých genotypů infekce zatím není zcela jasný. Jednotlivé genotypy a subtypy viru se příliš neliší virulencí nebo patogenicitou, liší se ale odpovědí na terapii pegylovaným interferonem a ribavirinem. Genotyp 1 je spojen se špatnou odpovědí na pegylovaný interferon, zatímco genotypy 2 a 3 vykazují lepší odpověď na tento lék. Vliv genotypu na patogenezi jaterních onemocnění je rovněž stále diskutován, protože k rozvoji jaterních onemocnění kromě infekce HCV přispívají i faktory genetické a imunologické a vlivy prostředí. Nezpochybnitelný je naopak přínos genotypů pro studium epidemiologie HCV. Geografická distribuce jednotlivých genotypů naznačuje původ HCV infekce – přítomnost velkého množství subtypů v Africe a jihovýchodní Asii naznačuje, že se zde virus pravděpodobně vyskytuje delší dobu.
Virus HCV se vyskytuje v mnoha různých variantách, jejichž zastoupení se v různých oblastech světa liší. Největší význam má tato heterogenita pro vývoj vakcíny, který velmi ztěžuje. Genotypy HCV jsou důležité jako epidemiologický ukazatel, mohou rovněž měnit specifitu a senzitivitu vyšetření používaných k detekci HCV. Rozdíly v patogenicitě nejsou potvrzeny. HCV genotypizace může být společně s počtem kopií HCV RNA pomocným kritériem při výběru vhodné léčby, ačkoli se v současnosti nedoporučuje pacienty z léčby vylučovat jen na základě genotypu. Může být ale využit k naplánování délky terapie – pacienti s HCV genotypu 1 dosáhnou nejlepších výsledků po 48 týdnech léčby pegylovaným interferonem a ribavirinem, zatímco ostatní pacienti dosáhnou stejných výsledků již po 24 týdnech léčby.
(epa)
Zdroj:
World Health Organization. Global Alert and Response – Hepatitis C. WHO/CDS/CSR/LYO/2003. Dostupné na: www.who.int. Citováno: 16. 2. 2016.
World Health Organization. Hepatitis C – fact sheet No. 164. Updated July 2015. Dostupné na: www.who.int. Citováno: 16. 2. 2016.
Zein N. N. Clinical Significance of Hepatitis C Virus Genotypes. Clin Microbiol Rev. 2000 Apr; 13 (2): 223–235.
